Líbí se Vám zde? Tak zase přijďte!

Listopad 2012

albert v kuchyni od jara do zimy

29. listopadu 2012 v 18:35 | Veronika H. |  Pusťte mě do kuchyně
Už jsem jednou psala článek o mém druhém velkém zájmu a tím je vaření a pečení. Přemýšlela jsem, co má vaření a pečení společného s knihami. Na moc věcí jsem nepříšla.
Když ale čtete recept, tak čtete a to je takový hlavní důvod. Takže jsem se rozhodla pro založení nové rubriky a vkládám i první ,,obsah knihy". Přesněji kuchařky.

Nevím, kde chodíte nakupovat vy, ale nám nejvíce vyhovuje albert. Kaufland je podle mě pro důchodce, ale nechci se nikoho dotknout. Lidl neboli Lidr se mi nelíbí a jsou tam značky, které většinou ani neznám. No stejně z toho nejlépe vychází albert. Prý je předražený, ale když umíte nakupovat, tak se to potom ani tak nezdá...
No a právě z albertu odebírám pravidelně albert magazín. A teď za každý nákup nad 700,- dostanete nálepku. Když nazbíráte 4 nálepky, dostáváte zdarma kuchařku albert v kuchyni od jara do zimy. Jak jsem o tom slyšela, už jsem se ji nemohla dočkat. Ovšem i my jsem se nechali zmást. Naivně jsme si mysleli, že když nakoupíme za 1400,- , že dostaneme samolepky 2, ale bohužel. Teď už to ale pro mě není podstatné, protože kuchařku už mám hrdě doma!

Teď bych se soustředila na kuchařku samotnou. Její název už znáte a ten vypovídá o všem. Jsou zde sepsány recepty z magazínů alber, které jsou rozděleny do období jaro, léto, podzim, zima. Myslím, že každý si najde ten svůj recept. V kuchařce je hodně obrázků a recepty jsou srozumitelné. Na konci je obsah podle abecedy, podle surovin a dokonce i rozdělení, pokud se jedná o polévku, dezert a podobně...

Já jsem si dnes musela hnedka jeden recept vyzkoušet a měla jsem zde zveřejněný recept, ale kvůli autorským právům jsem jej dala raději pryč.


29.11.2012

Město naděje-příběh Miloše Holaně

26. listopadu 2012 v 17:46 | Veronika H. |  Občas čtu
Miloš Holaň je hokejista, který se narodil 22.dubna 1971 v Bílovci. Hrál na pozici obránce. V roce 1988 začal hrát za TJ Vítkovice. Kolem let 1993-1996 přešel do Ameriky, kde hrál za Philadelphii Flyers, Hershey Bears a Anaheim Mighty Duck. V letech 1996-1998 nehrál hokej vůbec. Od roku 1998 začal hrát opět ve Vítkovicích. Byly to už ale HC Vítkovice. V současné době je trenérem. Má manželku, která ho ve všem podporovala a dvě děti. Veroniku a Miloše.
V letech kdy nehrál se léčil. Onemocněl leukémií. V knize jsou popsány jeho hokejové začátky, poté období, kdy byl nemocný, jak se léčil a jak se s tím vším vypořádal.


Moc se o sporty nezajímám a nesleduju to. Tuto knihu jsem u nás doma objevila, kousem jsem si přečetla a celkem mě to chytlo.
Přišla jsem ale na opravdu zajímavou věc. Tento příběh má toho hodně společného s naší rodinou. Den i rok, kdy se Miloš narodil se narodil i můj taťka. Já jsem se narodila v roce 1997 a tak nějak přibližně se Miloš z leukémie začal dostávat. Já jsem později onemocněla také leukémii, ale moc si z toho nepamatuju. Miloš byl na tom hůře, já jsem byla ještě malá a moc sem to asi nevnímala.
17.listopadu 1990 měl svatbu se svou manželkou. Mí rodiče se vzali také v listopadu.
A nevím proč, ale v některých výrazech a pohledech mi miloš připomíná taťku....
Knihu bych si klidně přečetla ještě jednou, myslím, že bych přišla na více společných věcí. Něco na tom bude...

Asi se to nestane, ale byla bych ráda kdyby tento článek četl právě Miloš Holaň.


26.11.2012

Samota

26. listopadu 2012 v 15:55 | Veronika H. |  Téma týdne
Samota, samota. Nejde o ni říct, jestli je špatná a nebo dobrá. Každý na to má názor jiný a myslím si, že každý ji uvítá v nějakou určitou dobu.

Já osobně to mám tak, že jsem raději mezi lidma než někde sama, odstrčená. Tak bych si totiž připadala, že se o mě nikdo nezajímá a nechce se se mnou bavit. Ale na druhou stranu nemusím být středem pozornosti. Takže se nejraději vidím někde uprostřed.
Ve škole je to tak, že jsem stále s někým. Mluvíme o přestávkách, někdy i v hodinách. Mluvím i když jdu domů. Přijdu domů a půl dne mám za sebou a strávila jsem ho ve společnosti.
Doma mám teda raději chvíli klidu. Zapnu si počítač, pustím hudbu, zkontroluju facebook, email, blog a začnu si chystat věci do školy. Svižně vyhazuju věci z tašky na stůl. A hážu do ní učebnice a sešity na další ne. Ovšem nedávám tam všechny. Ty ze kterých se musím učit nechám venku a čekám, až na ně přijde řada. Někdy bohužel nepřijde, dám je do tašky a neumím nic. To už se ale tak trochu přenášíme do lenosti.
Do večera jsem klidu a samoty plná a tak netrpělivě čekám na svou maminku, abych ji mohla všechno povykládat. Většinou mi nedochází, že maminka byla v práci a teď chce svůj klid. Ale já jsem plná energie a musím pořád mluvit a mluvit a mluvit. Párkrát už jsem byla odstrčena výrazem ,,Drž hubu!". Tak jsem se nad ním zasmála a dopověděla celou svou myšlenku, mezitím mě napadla spousta dalších myšlenek.
Svůj klid a samotu maminka dostává až tehdy, kdy se já odeberu zpátky do svého pokoje a spokojeně usnu.

Takhle probíhá většina mých všedních dnů, někdy jdu i ven, ale to jsem opět ve společnosti, jenže mě to nevadí. Celkově bych to shrnula tak, že samotu moc ráda nemám, protože jsem raději, když jsem stále s někým v kontaktu, alespoň přes ten internet.


26.11.2012

Facebook...

26. listopadu 2012 v 15:17 | Veronika H.
Je modrý a je mocný. Všem nám změnil život, všechny ovlivnil. K lepšímu či horšímu?

Je to individuální, každý má jiný názor. Zajímá vás můj? Tak čtěte dál!
Řeknu vám to všechno hezky po pořádku.. Všechno to začalo tím, že jsem se o facebooku dozvěděla.
Dne 16.dubna 2009 jsem listovala časopisem abc a tam jsem to zahlédla. Sociální síť jménem facebook. Šla jsem na internet, napsala www.facebook.com, zaregistrovala se a...a nevím, nějak mě to nezaujalo. Šla jsem pryč a na chvíli na něj zapoměla.
O pár měsíců později, přibližně v červenci, jsem se na něj opět vrátila. Přidala jsem si několik přátel, ,,olajkovala" pár stránek a přidala nějaké trapné statusy. Je to hrozné, když si je teď čtu. Bože, co jsem to psala.
A takhle postupem času začal můj facebookový život.
Zatím pro mě nenachystal nic, čím bych litovala, že jsem si ho založila. Právě naopak. Našla jsem pár nových přátel, objevila jsem lidi, které jsem kdysi znala a seznámila se se spolužáky, se kterými jsem na SŠ.
Teď budu upřímná. Obešla bych se bez něj, ale v některých věcech by mi chyběl. Nevadí mi když jsem bez něj třeba někde na dovolené nebo tak, ale vadí mi, když mám před sebou notebook, na kterém právě nejde internet. Začínám být nervózní.

Jak to máte vy s facebookem? Napište do komentářů!


26.11.2012

ZŠ nebo SŠ?

20. listopadu 2012 v 17:35 | Veronika H. |  Možná až moc přemýšlím
Tak jsem tedy dostala další nápad na téma. Nemyslím si, že je to špatné téma, ale těžko to posoudí jen ti, co jsou na základce, protože střední logicky nevyzkoušeli.

Já jsem se ze začátku na střední netěšila. Měla jsem hodně velké obavy z toho, že se s nikým neskamarádím a že se nebudu cítit tak dobře jako na základce. Nechtělo se mi brzo vstávat, dojíždět, chodit pozdě domů a další věci... Nakonec ale nic z toho není pravda.
Hodně lidí(skoro celou třídu) jsem poznala už na nejpoužívanější sociální síti-faceboook. Takže mé obavy, že bych se s někým neskamarádila se zmenšili. O vstávání nemůžu ani mluvit. Vstávám pouze o 15min. dříve než na základce a to ještě posouvám budík. Vše stíhám. Dojíždění taky v klidu, školu mám skoro za rohem a doma jsem kolikrát dříve jak se základky, kterou jsem měla pár kroků od domu.
Ještě bych se vrátila zpět k mé třídě. Lepší třídu jsem si snad ani nemohla přát. Na základce nás bylo devět. Teď je nás dvacet tři. Nedá se tak úplně každý den komunikovat s každým, ale jinak v pohodě.
A učivo zatím taky není zas o tolik horší, když teda pominu fyziku a matiku, která mi teda nešla ani na základce. Jako výhodu beru to, že jsem se naučila psát všemi deseti a tento článek už pěkně ,,mrskám" všemi prsty ruky, i když někdy udělám chybu, ale tak to mazací tlačítko na klávesnici tam není jen tak na okrasu, někdo jej použít musí.

Pod článek přidávám anketu, abych zjistila i váš názor, samozřejmě se může lišit, kdyžtak napiště i do komentářů. Já bych to ale shrnula v krátkosti. Na základku bych se už nevrátila.


20.11.2012

To, co potřebuji...

19. listopadu 2012 v 15:30 | Veronika H. |  Téma týdne
To, co potřebuji je asi především voda, jídlo a vzduch. Ostatní je tak trochu vedlejší.

I když to vedlejší je pro mě někdy důležitější než voda s jídlem a se vzduchem. Patří mezi to například rodina a kamarádi.

Opět trochu kratší, ale nevím jestli má cenu vypisovat jaké jídlo je pro mě důležité a tak nějak podobně. Tož tak no...


19.11.2012

Nikdy o tom nemluv

16. listopadu 2012 v 19:54 | Veronika H. |  Občas čtu
Autorkou knihy je Kathy O´Beirneová. Kniha je podle skutečné události. Autorka popisuje svůj krutý příběh.

Děj se odehrává v Irsku. Kathy vyrůstala s více sourozenci a byla z nich nejmladší. Matka je všechny milovala ale otec ke Kathy žádnou lásku necítil. Často ji bil, zavíral ven na mráz a slovně ji shazoval a vše ji vyčítal. Místní chlapci ji také obtěžovali. V osmi letech ji otec odvezl do reformní školy, kde se o ni starali jeptišky. Našla si i pár kamarádek, ale později je ztratila. V reformní škole byla sexuálně zněužívána, když se rozhodla říct to ředitelce, poslali ji do psychiatrické léčebny, kde podstupovala elektrošokovou terapii a testovali na ni různé přístroje a léky.
Ve dvanácti letech byla poslána do prádelen Máří Magdalény, kde se stala opět obětí sexuálního násilí a krátce před svými čtrnáctými narozeninami porodila holčičku Annie.
Takové děti byly odváženy pryč k prodeji ale Annie byla nemocná a tak ji dali do sirotčince. Kathy ji i se svými kamarádkami navštěvovala a starali se o ni. Annie bohužel ve svých deseti letech zemřela.
Kathy se s prádelen dostala, ale kvůli krádeži a podobným věcem se dostala i do vězení a poté byla v domově pro dívky. Po dosažení hranice osmnácti let si mohla jít svou vlastní cestou. Rozhodla se jinak, než asi jiné ženy, které zažili něco podobného. Chtěla svůj osud dát na veřejnosti.
Začla hledat své přítelkyně, některé byly v psychiatrických léčebnách, některé bohužel zemřely. Zemřelé ženy z prádelen nebyly pohřbeny do svých rodinných hrobek ale do jedné společné a na na náhrobním kamenu byl nápis až urážející. I to chtěla Kathy změnit.
Setkala se i s několika jeptiškama, jedna ji dala obálku s jejími dokumenty, kde byly i dopisy, které ji kdysi psala matka, ale oni to Kathy nepředali. Byla hrozně naštvaná, protože si celou tu dobu myslela, že o ni už ani matka nemá zájem.
Její otec se ji nikdy neomluvil, později zemřel a její matka zemřela tři roky poté na rakovinu.

Tuto knihu jsem četla podruhé a vnímala jsem ji už trochu jinak než na poprvé. Je to hrozné, když si představíte, co všechno si Kathy musela vytrpět a v podstatě ji zničili celý život.
Na konci knihy je doslov a dodatek. Právě v dodatku jsem se dozvěděla zajímavé věci a to například to, že v průběhu dvacátého století bylo do prádelen zavřeno v průměru třicet tisíc žen a poslední dveře těchto prádelen se uzavřeli až v roce 1996.
Myslím, že tuto knihu byste si mohli přečíst, nevím teda jestli bych to určila slabším povahám, ale je dobré vědět, co se dělo, a že všude to není takové jako u nás.


16.11.2012

Moje osobnost

12. listopadu 2012 v 16:06 | Veronika H. |  Téma týdne
Moje osobnost, pochopila jsem to teda tak, že tady jde vyloženě o mě. Snad to dobře chápu. Moje osobnost=Já.

Osobnost je složitý systém všech psychických procesů, stavů a vlastností, které řídí činnost jedince a jeho sociální styky. Je to člověk se všemi fyzickými, psychyckými a biologickými vlastnostmi. Tím chci teda říct, že každý je jiný a každý je výjmečný. Ovšem nikdo není dokonalý.
Ty první dvě moudré věty jsem nikde nehledala ale nedávno jsem se to učila do psychologie tak jsem se chtěla trochu pochlubit. Jinak předmětem zkoumání psychologie osobnosti je strukrura, dynamika a vývoj osobnosti.
Když je teda každý jiný tak si myslím, že by se taky tak měl chovat. Přetvářky a podobné věci asi nejsou na místě. Buďte na sebe hrdí, ale nechovejte se jak hulváti. Chovejte se přiměřeně svému věku.

Asi že k tomu nemám víc, co dodat. Mohla bych popsat svou osobnost, ale to dělám nerada a zrovna se mi moc nechce!


12.11.2012

Když jsem se nad článkem později zamyslela tak mi došlo, že trochu nedává smysl. V úvodu jsem napsala, že pujde vyloženě o mě, ale nakonem jsem to vzala nějak obecně. Ale to je jedno. Vemte si z toho třeba nějaké ponaučení a nebo svůj názor vyjádřete v komentářích. Děkuji, že jste zavítali na můj blog.

Vánoce

11. listopadu 2012 v 8:22 | Veronika H. |  Možná až moc přemýšlím
Vánoce, Vánoce, Vánoce. Už delší dobu pozoruji, že všude už jsou Vánoce. Je listopad a Vánoce začaly v obchodech snad už na konci září. To je ale moc jako. Tento svátek trvá jeden den ale lidé na to myslí a připravují se snad půl roku dopředu. Sotva skončí jedny Vánoce, tak už přemýšlí, co koupí svým blízkým příští rok.

Já jsem měla Vánoce vždycky hrozně ráda. Nejvíce jsem se těšila na večer, kdy jsme jako rodina zasedli ke štědrovečerní večeři a poté jsem si rozbalila všechny ty dárky.
Teď už to ale druhým rokem bude jinak. A tak naše Vánoce proběhnou u babičky a dědy, které mám moc ráda.
Kdyby ale záleželo na mě, tak žádné Vánoce mít nemusím. Asi je to tím, že jsem starší a už to tolik neřeším. Nakonec mi stejně přijde, že je to den jako každý jiný. Je na něj tolik příprav a nakonec jen sníte jídlo, rozervete papír a vytáhnete si z něj svůj dárek. Jak milé.
Dárky, každý to hrozně řeší a nakupuje celý rok, nejlépe začít už v létě. Já mám stále jednu tradici a to je, že dárky začínám nakupovat po první adventní neděli. Někteří to nechávají na poslední chvíli, ale zase proč ne.
K Vánocům už tak tradičně patří i cukroví. Já ho teda moc nemusím. Myslím si, že je lepší si upéct nějakou dobrou a pořádnou buchtu. Alespoň mě to více chutná. Ale na druhou stranu mě baví péct a zkoušet nové věci, takže možná, že nějaké cukroví udělám. On to někdo sní.
Vánoční stromeček. Po naší menší rekonstrukci, kdy jsme spojili kuchyň s obývákem, nezbylo místo ani na odpadkový koš, natož na ten kus jehličí.

Pokud jste se dočetli až sem, tak ste se nejspíš dozvěděli můj názor na Vánoce. Nejsou zas tak špatné, ale nemusela by se z nich dělat taková pohroma. Užívejte si toho, co právě je a na Vánoce se zaměřte nejdříve tak v prosinci.


11.11.2012

O myších a lidech

10. listopadu 2012 v 13:20 | Veronika H. |  Občas čtu
Autorem knihy je John Stenbeck. Je to slavný americký romanopisec, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1962. Studoval na Stanfordově univerzitě historii, anglickou literaturu a bilolgii, studium však několikrát přerušil a dobrodružně se protloukal životem. Školu nakonec definitivně opustil a stal se profesionálním spisovatelem.

Děj se odehrává ve 30.letech 20.století, kdy dva dělníci George a Lennie přicházejí pracovat na jednu farmu. Oba mají rozdílné povahy a Lennie se chová trochu jako dítě.
Chtějí si vydělat peníze, aby si mohli koupit dům a chovat králíky. Takhle do vždy vyprávěl George Lenniemu.
Na farmě se narodí štěňata a Lennie si s nimi chodí hrát. Jenomže štěňata jsou ještě hrozně malá a když si je Lennie jednou hladil a hrál si s nimi, tak jedno štěně zabil. Hladil jej moc surově.
Jednou takhle hladil i ženu od jednoho muže, který na farmě bydlel. Té ženě zlomil vaz. Měl strach a tak utíkal pryč. Utíkal k vodě, na místo, které mu určil George. Říkal mu, aby se tam šel schovat, kdyby něco provedl.
Když se všichni dozvěděli co se stalo, tak se vydali Lenniho hledat, věděli, že to byl on, protože všichni ostatní hráli šipky. Jen George věděl, kde je Lennie, tak na to místo šel.
Sednul si vedle Lennieho, opět mu začel vyprávět o jejich společném bydlení a králících, nakonec Lennieho zastřelil.

Tato kniha je i zfilmována. Bavila mě kniha i film. Děj je kratší, ale nejsou v něm žádné nudné nebo zbytečně popisující pasáže. Tuto knihu nebo film vám doporučuji.


10.11.2012